Reportáž ze setkání fanoušků Star Treku ze StarNETu - Liberec 2007
Následující
reportáž zachycuje z mého pohledu část setkání fanoušků Star Treku, převážně sdružených kolem diskusního serveru StarNET,
které se konalo v sobotu 1. prosince 2007 v Liberci (nazvěme jej po přezdívce iniciátora třeba „Talemachcon“-)), včetně některých souvisejících
událostí předešlých i následujících. Poprvé okolnosti dovolily, abych s sebou vzal i fotoaparát, byť pouze analogový, i když jsem jej,
jak zjišťuji, bohužel využil
dosti poskrovnu, a některé zajímavosti tak stejně zachytil jen v asi
opět příliš nabobtnalém textu, který poněkud zabíhá do detailů, i proto, že většina byla sepsána již v týdnu bezprostředně po akci, byť jsem se zúčastnil vlastně spíše jejího konce.-)
Šlo již o setkání soukromějšího charakteru, a ačkoli mé stránky de facto nejsou veřejně známé,
jsou volně přístupné. I když nedošlo snad na žádné intimnosti, přeci jen jsem
v některých místech váhal, zda a do jaké míry zveřejnit vše, byť jsem nakonec
odhalil dost i z vlastních osobních pocitů a záležitostí. Stejně ale není možné zde někomu, zejména „cizímu“, pokusem o reportáž
nahrazovat skutečnou účast na místě. Doufám, že se má slova a snímky nikoho nedotknou
negativně, a naopak alespoň něčím každého potěší.-)
Setkání fanoušků Star Treku, v Liberci?
Den „D“, sobota 1. prosince 2007
Cesta k noclehu – jablonecký výsadek
Jablonec nad Nisou, doma s SN -)
Některé odkazy k libereckému setkání StarNETu
Setkání fanoušků Star Treku, v Liberci?
Čeští fanoušci
Star Treku (ST), tzv. trekkies,
se setkávají na různých místech, u příležitosti oficiálních srazů, conů (odvozenina
z anglického slova convention), nebo
i neformálněji. Logicky jde však převážně o akce ve větších městech,
kde se vyskytuje více lidí s podobným zájmem, ať už bydlících tam či
v okolí, nebo tam vlivem velké spádovosti podobných center studujících či
pracujících. CzechTREK nebo Scon
se proto logicky konaly v hlavním městě, stejně jako všestrannější Pragocon, jak napovídá už název. Nicméně fanoušci se
scházeli či stále scházejí třeba i v Brně, Ostravě, Plzni apod. Asi
největší české setkání fanoušků sci-fi a fantasy, Festival Fantazie se pak koná dokonce
v relativně malém periferním městě Chotěboři,
byť možná právě pro jeho polohu napůl cesty mezi dvěma největšími městy Česka,
metropolemi Čech a Moravy. Někteří ale již dvakrát zavítali za Damarem až do slovenské Bánské Bystrice. Na severu Čech
jsou však také docela velké aglomerace, a to nejen v Podkrušnohoří.
Za léta, co navštěvuji diskusní server StarNET (SN) jsem
poznal, že překvapivě velký počet známých trekkies
žije dokonce přímo v mém rodném Jablonci nad Nisou, a další
v sousední krajské metropoli Liberci. Už dříve se proto objevily úvahy, že
by se setkání mohlo uskutečnit právě zde. Na „Jablocon“
bychom sice asi museli zapomenout, ale Liberec by už mohl být dostupnějším pro
více lidí, byť svojí „zapadlejší“ polohou by asi na rozdíl od Prahy či Brna
nenalákal tolik entit z jiných okrajových končin Čech, Moravy či Slezska. Samozřejmě se uvažovalo jen o neformálnějším setkání,
nikoli skutečném, rozsáhle organizovaném conu...
Po předchozích planých
návrzích nakonec začal TelemachusRhade
5. listopadu 2007 na SN znovu plánovat sraz v Liberci s možností
výletu na lákavý Ještěd, nejvyšší horu Ještědsko-kozákovského
hřbetu, se známou budovou televizního vysílače kombinovaného s hotelem. Starší
fotografie jablonecké zasněžené krajiny na SN brzy
doplnily i aktuální snímky nové, nečekaně brzké a vydatné,
sněhové nadílky z první poloviny listopadu 2007, a postupně navozovaly výletní atmosféru. Ve fóru Setkávání fanoušků Star Treku
na SN se začalo uvažovat o víkendu na začátku
prosince. V sobotu by se lidé vydali lanovkou či pěšky na Ještěd a poté
zakotvili v čajovně. Večer by se přesunuli k Telemachovi
do Jablonce a další den mohli zkusit „menší“ túru po Jizerských horách. Jak ale Česko
zapadal sníh, a Mvek oznámil nutnost opravy nebo koupě nových
kotníkových bot, Telemachus nakonec návrh na jizerskohorský výlet,
který by se, jak poznamenala Hypo,
hodil spíše pro lyžaře – běžkaře -), stáhl. Uvažovalo se o náhradním programu,
odpočinku nebo změně skupenství
(bazénu). Bohužel Mvek přesto účast pro silné
nachlazení vzdal, a tak dodržel svoji neveselou tradici
neúčasti na mnoha předem plánovaných akcích. (Musím ale dodat, že se i tak už zúčastnil asi mnohem více setkání trekkies než třeba já.-))
Než jsem navštívil
dva cony v Praze, říkal jsem si, že když už bych
se nějakého setkání měl zúčastnit, tak v Jablonci nad Nisou nebo Liberci bych
neváhal. Teď jsem účast cítil skoro jako povinnost, samozřejmost, ostatně tak
to zřetelně viděl i Telemachus, který se nebál bez váhání počítat téměř s každým
z okolí, dokonce i s mým bratrancem Spockem18, i přesto, že na SN si získává tak trochu
pověst postrachu. -) Na druhou stranu ale podmínky v naší rodině nepůsobily tak
příznivě. Už na jaře jsem Yakuzzovi po Sconu říkal, že Festivalu
Fantazie (FF) nebo CzechTREKu2 (CzT2) roku 2007 se asi
nezúčastním, protože budu v létě ještě dodělávat diplomku, resp. ji
v září obhajovat a konat státnice. Ve skutečnosti jsem ale byl nucen
odevzdání práce ještě odložit, a tak se paradoxně naskytla příležitost, abych
koncem září CzT2 přeci jen navštívil. Vždyť se slavilo 20 let seriálu Nová
generace (TNG), a na návštěvu přijela i herečka poradkyně Troi
Marina Sirtis(!) Jenže jsem nechtěl moc dráždit
rozzlobeného tátu, který už mě chtěl vidět jako absolventa a studenta
doktorského studia. Tak jsem se neodvážil přihlásit a zůstat do soboty
v Praze, ačkoli jsem tentokrát dokonce měl zajištěno ubytován na koleji, protože
jsem tam právě kvůli diplomce dlel téměř po celé prázdniny (kromě víkendů
a části srpna). Ani jsem nešel před akcí na páteční projekci osmého filmu
První kontakt (ST8, FC), na jejíž společné návštěvě se lidé z SN
domlouvali (diskuse kolem akce). CzT2 jsem ale přispěl
alespoň tak, že jsem již dříve v září umístil na kolej a do školy alespoň
dva černobílé plakáty. (Bohužel na koleji vydržel pouze den, než byl z pružné
nástěnky asi větrem vytržen i s připínáčky a menším letáčkem na soutěž Star Trek Kusy (STK), a zmizel neznámo kam… -)()
Až v dalším týdnu jsem večer navštívil projekci FC. V úterý jsem dorazil
bohužel až deset minut po začátku, a tak i přes ujišťování pořadatele, že
bych přišel skoro jen o úvodní titulky, jsem raději koupil lístek na středu,
byť i tehdy jsem přiběhl, podceniv časovou rezervu a přeceniv rychlost
metra C při cestě až z Chodova na Ládví, až
během znělky. Přesto to byl výjimečný zážitek, navíc možná česká kinoderniéra. Během odchodu jsem v téměř
prázdném sále zahlédl Praotce Trekkieho, který zřejmě
seděl kousek přede mnou, jak si na chodbě vlevo podél řad sedadel zavazuje
tkaničku u boty, také jsem poznal, že u notebooku promítajícího přes
projektor pod plátno titulky sedí little, ale nikoho
se neodvážil kontaktovat, viz můj zářijový příspěvek na SN. -)
Čas ale plynul
dále. Už týden před termínem libereckého setkání jsem se odvážil jít na křest
překladu první knihy ze startrekovské řady Titan, kde
jsem poznal osobně či zdálky mnohé další zajímavé entity z SN. Měl jsem ale
v plánu v pátek hned zase odjet domů, jen s hodinovým zpožděním.
Dvě přeplněné soupravy metra, do kterých jsem se ani nechtěl cpát, bohužel
vedly ke sledu dalších událostí, na konci kterého jsem odjel až další den ráno,
takže jsem se mohl zúčastnit alespoň páteční afterparty.
Také jsem zvažoval, že bych se tam přidal, ale nechtěl jsem vstupovat do
rozjeté zábavy, když navíc nebylo jisté, zda budou místa volná…
Každopádně jsem
si říkal, že podobné zdržení nebude táta vnímat dobře, pokud bych měl další týden v sobotu jet zase do Liberce (proto jsem vyloučil
premiéru fanfilmu Metrénský incident v sobotu 24.11.2007 večer, a nakonec šel až na druhou projekci). Navíc bylo
pravděpodobné, že budeme pozváni na oslavu narozenin dcery sestřenice do Chrastavy. Protože tam jezdíme jen několikrát ročně,
nechtěl jsem cestu vynechat. Zároveň jsem si ale uvědomoval, možná zbytečně
vystrašeně, že zmínka o ST by mohla třeba vyvolat nepříjemné rodinné debaty. Za
jiných okolností bych se na podobnou akci přihlásil stoprocentně předem, a snad
i nabídl při případném větším zájmu i ubytování v jednom volném
pokoji v našem domě, jenže takto jsem raději vyčkával do poslední chvíle,
na SN v diskusi o akci sice přispíval informacemi, avšak bez toho,
abych vlastní účast zmiňoval, až v pátek na poslední chvíli jen neurčitě. Nebyl jsem si
totiž ani jistý, nakolik se doma uklidnila situace po řešení prasklého
vodovodního potrubí v bytě další sestřenice v našem domě. Vnitřně
jsem ale byl přesvědčen, že alespoň na část setkání půjdu, i kdybych to měl
krýt nákupem vánočních dárků...
Den „D“, sobota 1. prosince 2007
Rodinná atmosféra
doma byla klidnější, avšak narozeninová oslava se v sobotu skutečně
konala, a bylo jasné, že když jiní měli do Liberce dorazit kolem dvanácté hodiny,
zatímco my jsme tou dobou měli vyrážet na cestu, odpolední výlet na Ještěd
nestihnu, ale mohl bych se snad zúčastnit alespoň večerního setkání
v čajovně. Před odjezdem do Chrastavy jsem si
proto připravil na list papíru z jedné strany mapku Liberce
a z druhé
přehled večerních a nočních spojů do
Jablonce. Až na cestě zpět jsem se ale chtěl ozvat. Oslava překvapivě navodila
náladu příznivější pro „mimoškolní aktivity“ -), a tak jsem, byť až
v Liberci, poprosil tátu o vysazení. Kupodivu vůbec neprotestoval, ještě
se mnou poradil o cestě na místo, a pak mě na Šaldově náměstí vysadil. Původně
jsem plánoval, že bych ještě navštívil obchodní dům kvůli vánočním dárkům, ale
po půl šesté večer jsem si říkal, že už akce stejně probíhá, a bude lepší,
když dorazím co nejdříve. Překonal jsem tedy několik přechodů pro chodce na
jižním okraji náměstí, a nasměroval se východně na Husovu ulici. Po chvíli jsem
napsal Telemachovi, který nám prozíravě předem
oznámil kontakt. Asi v 17:45 jsem se tak nečekaně dozvěděl, že ostatní
teprve „jedou z Ještědu“, a tak mám v čajovně obsadit místo
rezervované na Telemachovo jméno. Bohužel jsem při
psaní a čtení SMS jen periferně vnímal, že míjím nemocnici, důležitý orientační
bod, za kterým jsem měl již po chvíli zamířit doleva, přehlédl pár ulic,
a pak už na tu správnou nenarazil. Otočil jsem se a šel zpět až ve chvíli,
kdy se už beze všech pochyb zdálo, že vystupuji z výřezu mé mapy. Ukazatel
u silnice značil, že do centra města, odkud jsem zhruba vyšel, zbývají dva
kilometry, bylo už kolem šesté hodiny večerní. -) Říkal jsem si, že paradoxně
nakonec stejně dorazím až jako poslední. Jako „soused“ z Jablonce jsem se
neukázal zrovna místním znalcem. -) Bohužel ani po zpáteční cestě jsem
nenacházel vhodnou ulici, ale přeci jen jsem se nakonec rozhodl zatočit doprava,
na sever, kde bych neměl správnou cestu minout. Po chvíli bloudění jsem ale
narazil na ulici 5. května, a došel skoro až zpět k Šaldovu náměstí.
Každou chvíli jsem pod oranžovým svitem pouličních lamp nervózně vytahoval
mapu, ale zachovával hrdost geografa, a nenechal si v orientaci od nikoho z nepočetných
kolemjdoucích poradit. -) Po chvíli jsem si všiml, že jsem prošel dolů ulicí
Vzdušnou, která (nebo ulička na ni navazující za rohem) měla křižovat právě cílovou Tkalcovskou. Obrátil jsem se tedy
zpět do kopce, do ponurého, slepě vypadajícího zákoutí. Pak jsem zatočil kýženým
směrem, a u potemnělé cesty marně hledal na prvním domě označení ulice.
Kupodivu jsem ale nad sebou náhodou zahlédl jakýsi vývěsní štít. Nápis „U kamenné želvy“ prozrazoval, že
jsem u
cíle, i když dům vypadal spíše obytně, a tma za okny
neprozrazovala zrovna nějaký život. -) Našel jsem vpravo boční schody do
dvora, které vedly k postrannímu vchodu. (Až později při psaní reportáže po další prohlídce mapky jsem zjistil,
že čajovna sídlí v ulici Baarově, byť tato její část je označována jako Tkalcovská, což pak při setkání překvapilo Telemacha. Mému bloudění to ale naštěstí nepřispělo.-))
Hned po vstupu
jsme se pozdravili s obsluhou, mladou slečnou a silnějším mužem
s řídkým a krátkým pokryvem hlavy. Ten mi k mému dvojnásobnému překvapení
oznámil, že rezervace do 17:30 byla zrušena, protože nikdo (ani po mém zdržení)
nedorazil. Vysvětlil jsem mu, že jsem tedy asi první, a že ostatní přijdou za
chvíli. Ptal se, kolik jich bude, a sdělil mi cestu k „pódiu“ pro 15 lidí.
„Když jich bude méně, tak vás přesunu
jinam,“ dodal. Pak jsem ještě přiznal, že jsem v čajovně poprvé, a zeptal se,
zda se mám zouvat. Po sdělení, že až u pódia, jsem se jal jít
k němu, i když slovo pódium ve
mně moc důvěry nebudilo. -) Šlo ale o kobercem pokrytý vyvýšený stupínek
s polštáři místo sedadel, mezi nimiž stál malý stoleček, jakoby
s useknutými částmi noh, jejichž výšku již nahrazovala samotná vyšší podlaha,
resp. předpokládaná pozice hostů. Sedl jsem si nejprve na okraj pódia, zul si
boty, svlékl bundu a složil ji vedle sebe, a pak až po krátkém zaváhání a rozhlížení
zvedl nohy nahoru. Prostředí vypadalo docela příjemně. Od stolu v levém
zadním výklenku bylo slyšet bublání vodní dýmky, ale cítit byla jen jakási
květinová, nebo asi spíše čajová -), vůně. Odeslal jsem SMS, že jsem
v 18:15 po bloudění konečně na místě. Odpověď od Telemacha
prozrazovala, že ostatní dorazí až za deset až patnáct minut. Zjevně netrpělivý vrchní
se přišel zeptat, zda jsem se zkontaktoval s ostatními, tak jsem ho
ujistil, že by měli za chvíli dorazit. Mezitím jsem si prohlížel na stolku dvě útlé
podlouhlé knížečky v pouzdrech z pletené vlny – nápojový a snad dýmkový
lístek. Říkal jsem si, že v pravé čajovně bude čajů více druhů, ale tolik
jsem nečekal. Různé čínské názvy, desítky zelených, bílých (myslel jsem zprvu,
že jde o víno, byly snad na první stránce -)) a jiných… Ceny od 40 nebo 45 Kč
za půllitrovou konvičku, případně kolem 60 Kč za půllitr s možností dolití
dalšího 0,5 l horké vody, to se mi zdálo docela slušné. Už jsem zvažoval, že
bych si něco objednal, ale takové množství by asi bylo vhodné spíše pro více
lidí, a jejich vkus jsem neznal, stejně jako jsem se sám nevyznal tak dobře
v množství čajů, a pak bych musel celý večer pít, co jsem si nevědomky
vybral… Prohlížel jsem tedy raději okolí, a čekal. Koberce s čínským
vzorem a čínské názvy čajů ukazovaly, že i přes přítomnost spíše arabských
vodních dýmek (tedy jejich historii až tak neznám, kdo ví, zda si je arabští
obchodníci jako mnohé jiné vynálezy nepřivezli z cest…) je čajovna inspirována
orientálnějším vzorem dálného východu. S tou zvláštní, byť nikoli omamnou,
vůní, v útulné atmosféře skrytého sklepení se závěsy místo dveří, jsem si trochu říkal, že podobně
mohla vypadat čínská opiová doupata před sto lety. -) V pravém zadním rohu
směrem od vchodu do této místnosti seděli snad u normálního stolu nějací dva
kluci, od kterých jsem najednou zaslechl nečekaná slova „klingon – klingor“. Přemýšlel jsem, jestli na
předem oznámeném místě nečeká bez ohledu na rezervaci ještě někdo další z trekkies, ale tady z řeči vyplynulo, že zřejmě jen
komentovali nějaké přeřeknutí, snad ze školních zážitků.
Ještě, že jsem si
neobjednal. Za chvíli mi totiž zavolalo na mobil neznámé číslo. Dotyčný, snad Saliven, mně sdělil, že lidé po cestě z Ještědu
dostali hlad, a tak šli nejprve do restaurace. (Faktem je, že při pohledu
na „jídelní“ část zdejšího lístku sestávající z pouhých několika sladkých
zákusků jsem sám uvažoval, že čajovna možná nebude nejvhodnější cílovou stanicí.)
Řekl mi spolu s Hypo, kam mám jít, chci-li za
nimi. Zprvu jsem váhal, jak bude reagovat číšník, ale přeci jen se mi zůstat
nechtělo, když nebylo úplně jisté kdy, ba i zda, vůbec přijdou sem. Všiml jsem
si, že nade mnou už stojí onen spoře vlasatý muž, a tak jsem se mu omluvil, že
nakonec ostatní nepřijdou, a rezervace se tedy ruší. Sbalil jsem se. Žádný
viditelný vztek personálu nenastal, naopak s mým odchodem již spokojený číšník
(nebo šálník/konvičník? -))
místo pohotově nabídl početnější skupině mládeže.
Odešel jsem
směrem daným mapkou. Ulici 5. května již nebyl problém najít, a vedla
skoro až k ulici Moskevské za radnicí. Podle mapy se zde nacházela restaurace
jen jedna, jenže ve skutečnosti byly snad v každém okolním domě, a tak
jsem se raději ještě telefonicky ujistil, o kterou jde. I tak ale nastal drobný
zádrhel. Sice mi bylo trochu divné, že ona Plzeňka
není třípatrová, jak říkali, ale jen dvoupatrová, resp. dvoupodlažní, přesto jsem
zkoušel najít vchod. Oplocená veranda ale nevypadala, že by na ni vedly schody,
a dvůr vzadu působil dojmem zázemí kuchyně a vstupu k bytům. Dveře
nebudily dojem přístupnosti veřejnosti. Až po chvíli jsem se znovu zaměřil i na
vedlejší budovu, která byla sice třípatrová, ale na logu restaurace jsem četl „Pizzerie“. Nevím proč, možná tam někde
skutečně byla, ale při bližším pohledu jsem nyní i tady rozeznal „Plzeňka“, a vydal
jsem se tedy tam...
V poschodí
jsem podle instrukcí skutečně nalezl protáhlý stůl se známými i neznámými
tvářemi. I kdybych ho byl přehlédl, Vyslanec už na mě
volal, že je zde StarNET.
-) Usedl jsem na volnou židli v rohu mezi Telemachem
(Legolas přesně jako z fotografie kdysi uvedené na
SN), kterého jsem tak poprvé poznal živě, ne jen elektronicky, a Salivenem, který na SN nechodí, jak jsem byl i upozorněn,
kdybych v něm hledal někoho jiného. Celkem se nás tak sešel rovný tucet:
Vyslanec, lagga, Hypospray,
Margh, Saliven, Jacob, little, Kareemma, Omi, m0rt, Telemachus a já. Hyposrpay se mě
ptala, zda všechny znám, a tak jsem začal vyjmenovávat přezdívky většiny lidí
kolem. Nechápu ale, jak jsem mohl m0rta označit jako Yakuzzova
bratra, když po chvíli vzpomínání musím uznat, že možná až na barvu a délku
vlasů vypadá „malý Yakuzza“, kterého jsem viděl na Sconu 2007, úplně jinak, a hlavně bude poněkud mladší.
-))( Po chvíli se mi všichni ještě jednou představili,
a to i vlastními jmény, která si bohužel ale zase pamatuji jen
u některých. -)( Odhodlal jsem se i k vytažení
fotoaparátu a pořízení mých prvních snímků z trekistické akce vůbec. -)
Došlo pak k
příjemné multitématické zábavné diskusi. -)
rozebírali jsme opravdu všechno možné, zajímavé, chutné, někdy asi i poněkud
nechutné -), od sexuálních praktik se „zvířátky“, po pomůcky žen, které se
podle laggy „nedokáží
nabažit“, „tatarský řízek“ překladatele Jakuba Marka, některé zážitky
z cesty na Ještěd, při které většina prý šla zdlouhavě ještě přes jiný kopec,
zatímco vůdce Telemachus a Vyslanec s laggou se svezli lanovkou a nahoře pak prý snad tři hodiny
vyčkávali na chudáky pěší atd.
Telemachus s pomocí
Vyslance vysvětloval lazze, že měl podobné zdravotní
problémy z chlorované vody. (Když přišla řeč na jeden z padlých
plánů, čím nahradit nedělní jizerskohorskou túru, návštěvu bazénu.) Někteří,
hlavně snad lagga s Kereemmou,
se pak domlouvali, že mohou v Praze zkusit bazén s ionizovanou
vodou bez chlóru. Překvapilo mě, že se používá k dezinfekci ionizace,
slyšel jsem spíše o ozonizaci, ale možná je to až postup odstranění chloru,
i když elektřina jako dezinfekce může fungovat dobře. Myslím, že i zde padl známý citát ze čtvrtého ST filmu: „Sonda zcela ionizovala atmosféru!“-))
Narazilo se
i na metody výuky na vysokých školách i jinde, kdo musel projít
mechanickým „biflováním“, po kom naopak chtěli „přemýšlet“, hledat souvislosti,
kdo to raději vzdal, kdo titul skrývá (omi) apod. Zde
ostatně poznamenal Vyslanec zkušenost s nabídkou jisté překladatelky s praxí
s technickými manuály, která se ovšem titulem zaštiťovala, což prý obecně
nevnímají jako dobré znamení. No nevím, záleží asi na povaze, zda se někdo
opájí zkratkami před, nebo i za jménem, což ovšem, stejně jako titul, ještě
nemusí zaručovat schopnosti a kvalitní výsledek.
Došlo i na
komentáře blížící se více politice o reformě zdravotnictví. Tehdy jsem měl
nutkání se trochu více zapojit, ale nakonec jsem jen zaujatě vnímal
rozprouděnou debatu. M0rt, který předem na SN avizoval, že většinou jen tiše poslouchá, byl možná v hovoru aktivnější
než já, byť nevím, zda i v tomto případě. -) Nelíbilo se mi, když někdo,
snad little, argumentoval tím, že v nemocnici se
má platit proto, že nejde o hotel, když právě v hotelech se platí (byť
samozřejmě mnohem více, a tady by mělo jít o opatření omezující zneužití
zdravotnictví právě jen k ubytování či obveselení – zdravého ale lékař,
i když se zdrží vyšetřením,
do nemocnice – „hotelu“ - snad ani dnes nepošle, nebo ano?!).
Všichni se shodli, že nechtějí režim tvrdý jako v USA, ale neuvážili to,
že i tam jsou značné regionální rozdíly. Ve státech bohatého jihu, Slunečního pásu, či horské
oblasti, kam se stahují bohatí důchodci, je tlak na vyšší daně, a tomu
odpovídající zdravotní péči, byť asi ne vždy státní. Někdo pak prohodil
klasický argument, že kuřáci a jiní, co „si ničí zdraví sami“, by měli platit
více. Proti tomu se pak logicky trochu ohradila např. dotčená Kereemma. Lagga zase připomněla,
že kuřák je chráněn filtrem, zatímco okolí na druhé straně dýchá to svinstvo
všechno. Jenže s koncentrací to už asi díky značnému zředění okolním
vzduchem bude jiné než v útrobách kuřáka. Nevím, jde o dosti složitý
problém, s mnoha aspekty. Musím uznat, že jiní lidé mohou třeba špatnou
životosprávou ničit své zdraví neméně, i více. Navíc je kouření stále ještě
státem na mnoha místech tolerováno, a na druhou stranu se ani mě jako
abstinentovi a nekuřákovi nelíbí určitý hon na nebohé kuřáky. Byť mi kouř vadí,
tak je toleruji, a případně „okřikuji“ jen pohledem. -) Tady jsme ale popelníky
odevzdali již ze začátku číšnici, a vzduch tak narozdíl od většiny restaurací, zůstal relativně čerstvý. -)
Většina si objednala
nějaký pokrm, já, nacpaný z oslavy, pouze pití. Zajímavě vypadalo, když omi dostal
„pizzu“, ale nejprve mu přinesli dva baňaté šálky, zřejmě přílohy. -)
Asi v 19:45
mi starostlivě telefonoval táta, zda jsem na místě, a že mám dát pozor, aby mi
neujela poslední tramvaj v jedenáct hodin. Pouze jsem přitakal, i když jsem byl
klidný, protože podle
mých informací z IDOSu měly
jet spoje do Jablonce včetně tramvají snad po celou noc, rozhodně třeba i ve 2
hodiny ráno… (Později mi táta potvrdil, že slyšel úvahy o zavedení nočních
tramvají, což se zjevně již realizovalo.)
Přítomné entity
si také prohlížely své mobily, Jacob ukázal plyšovou „hafičku“, která nezdobí jen jeho současnou
ikonku na SN, ale i pozadí plošky displeje jeho telefonu. -)
Nicméně i já jsem
se trochu rozhovořil, když došlo na vyprávění mých zážitků z čajovny.
Tehdy jsem zmínil zaslechnutí slova „klingon“. Telemachus odvětil
otázkou, zda nešlo spíš o zbožné přání, ale realita byla podle mě prostě
taková. Náhody nezažívá jen Mvek pronásledovaný startrekovským číslem 47. -) Nevím, jestli tady nebo až
později zazněly i plány na přitáhnutí některých dalších lidí na cony. Prý bych měl přijet na FF,
a vést tam se Zephramem diskusi o vybraných
otázkách běžného života z pohledu fanoušků ST. Tehdy jsem připomněl, že nejsem
moc výřečný a pohotový, ale prý by stačilo vždy jen nadhodit téma. No, uvidím,
v psané formě na SN je to něco jiného. -) No, pokud se mi konečně podaří
úspěšně dokončit magisterské studium, tak bych se na FF objevit mohl. Se Sconem
(i na ten se někdo ptal), který by se konal asi dva měsíce před státnicemi
a obhajobou diplomky to tak „růžově“ nevidím. -)( Chtěl jsem se ozvat také u jednoho
z poněkud nechutnějších témat, ke kterým jsme se přenesli od těhotenství,
a to zvracení. Někdo jej považoval za úlevu, jiný za věc, kterou prožil jednou
v životě, a udělal by vše, aby mu zabránil. Nevím, já jsem v dětství
trpěl acetonemickým zvracením a také potížemi při jízdě autem, a ani jindy
později se mi téměř nestalo, že bych byl schopen zvracení zadržet, když už jsem
k němu měl náběh. Do hodiny, dvou, to většinou dříve nebo později přišlo… -)((
Živá a přátelská
diskuse se opravdu zabývala mnoha tématy, little,
který některá komentoval svérázně s vážnou tváří i hlasem, ale trochu
ironickým nádechem, si je dokonce jakoby v paměti, možná i doopravdy,
poznamenával. Samozřejmě vedle již zmíněného překladu byly opět pochvalně
komentovány i nové či nově připravované obálky na ST knihy od Jacoba a omiho. Nevím, zda bych
to neměl spíše tajit, ale v původním konceptu obálky na jednu knihu ze série
„A Time To…“
s tváří velitelky bezpečnosti Enterprise E
v době nepřítomnosti Worfa (pozdější první
důstojnice Titanu) Valeové se prý nechal k mému údivu inspirovat
vzhledem jisté postavy z BSG. Tu znám téměř jen podle názvu, o to
pochvalněji ale vyznělo pro omiho, že i ti dalšího
sci-fi seriálu znalí původ tváře neodhalili. Dojde však prý
k přepracování, a z obálky by mohla koukat jiná, nám z SN blíže
známá entita (tu ale neprozradím), v budoucnu prý možná i tváře dalších trekkies. -) Poznamenal jsem, že jsem si už tamtu začal vybavovat při čtení Titanu, tak ji prý mám zaměnit za onu osobu, která
zřejmě přijme další přezdívku, Christine... -)
Také se nás
Vyslanec zeptal, jak daleko jsme se čtením Titanu. Např. Saliven
byl již na 230. stránce, tehdy asi o sto přede mnou. Kuriozní
ale bylo zjištění, že Jacob, který krásně počeštil
originální obálku, svůj výtisk Titanu dosud neotevřel, aby si ho nepoškodil, a
čte raději půjčený (on je na SN znám tím, že podobně neotvírá i další ST díla
ze své sbírky, ale v případě knihy, která není prodávána ani
v nějakém obalu…-)). Měl by vidět
mé první ST knihy z doby před pěti lety, než jsem se s paperbacky
naučil zacházet. -)
Dočkali jsme se
také malého nahlédnutí do zákulisí spisovatelské soutěže Star Trek Kusy. Vyslanec objasnil posunutí termínu
odevzdání a oznámil, že mezi více než dvaceti pracemi je zatím jen několik
opravdu dobrých, např. Praotcův crossover (spojení ST
vesmíru s jiným, už nevím jakým, ale znělo to velice zajímavě), ale na
většinu těch lepších ještě čeká, a čekat bude. Účastní se prý s docela
kvalitním dílem i jinak mezi ST komunitou, přinejmenším na SN, ne zcela
oblíbený redaktor jistého bulvárního plátku, kterému již vyšly knižně dva
romány ze světa ST. Když jsem Vyslancovi prozradil, že
na motivy jím na SN nadhozeného obrázku jsem již zkušebně četl
první verzi Mvekovy povídky, neskrýval nadšení. -)
Atmosféru
dokreslovala číšnice se svéráznými komentáři např. na značky piv, která
protáhlý stůl (jak jsem při odchodu, kdy jej někteří dávali do původního stavu,
složený ještě z jednoho vypůjčeného od protější stěny) obsluhovala i z boku
přes jakýsi barový pult. Jinak při přístupu k Hypo
a Salivenovi asi dvakrát narážela na mě, než jsem ji
zaregistroval, a zvykl si uhýbat. -)
Jsem velice rád,
že jsem mohl všechny přítomné poznat nebo se s nimi znovu setkat. Bohužel závěr
akce zasáhla poněkud dramatická událost. Telemachus,
zřejmě po obdrženém telefonátu (nějak jsem to nevnímal, ale Vyslanec, který mu
byl docela blízko to potvrdil), náhle vstal ze židle, omluvil se, že musí do
nemocnice, na dotaz se zatvářil vážně a rychle se vytratil. Chvíli jsme trochu
překvapeně koukali, pak jsme si ale uvědomili, že někdo měl přespávat právě u organizátora Telemacha. Jinak měli někteří přenocovat na chatě Hypo a Marghe, někteří měli
strávit noc s Jacobem. Za chvíli se museli ozvat
dotčení… Kareemma zareagovala slovy, že to je Telemachus, že byla varována, a že něco naznačoval už ráno,
když se prý zmínil, že neví, jak to dopadne, že mu zateklo do pokoje apod. Je
to docela drsné, být v cizím městě s náhle ztracenou možností
plánovaného ubytování, s nejistou šancí chytit spoj domů… Vyslanec ale
právě upozornil, že Telemachovi někdo telefonoval, a
skutečně mohlo jít o vážnou věc, které reakce plně odpovídala, byť snad nemusel
být až tak skoupý na slovo, a přeci jen mohl promluvit s na něj
odkázanými lidmi. Na druhou stranu možná počítal s tím, že více lidí i z okolí,
kteří byli přítomni, to nějak vyřeší, a sám se prostě věnoval nejbližším, kterým
na rozdíl od přítomných mohlo jít bezprostředně o život, což by asi při takové
zprávě udělal skoro každý…
Tehdy, když vyvstala otázka, zda někdo může
zajistit přenocování tří osob (pak to byly jen dvě, jedna tedy zřejmě našla
místo jinde nebo se transportovala či byla vaporizována
disruptorem, nebo nikdo třetí nebyl -)), jsem se tedy rozhodoval,
že nabídnu onen pokoj, který jsem původně, kdybych si byl tak alespoň týden
předem jistý vlastní účastí, skutečně chtěl dát k dispozici případným
nocležníkům, kteří by se nevešli k Telemachovi.
Zprvu jsem ale váhal, zda ze strany Telemacha přeci
jen nejde o nějaký žert. Vzpomněl jsem si na neurčitou zprávu po ICQ od Zephrama, podle které jsem myslel, že snad také nakonec
dorazí, byť se dříve omluvil, aby nás s Telemachem
překvapili. Nakonec jsem byl ale ujištěn, že to se Teleamchova
odchodu určitě netýká, a tak doba chvilkového váhání pominula. Hypospray mě pobídla, že si mohu někam zavolat, pokud
potřebuji věc dohodnout, ale mobil jsem měl. Bylo však již po deváté hodině,
táta obvykle chodí spát v osm. Rozhodl jsem se tedy zatelefonovat
sestřenici, která také bydlí v našem domě. Hovor však nebrala nebo bylo
obsazeno, a tak jsem jí nakonec poslal SMS s prosbou, ať v neobývaném
pokoji pustí topení. I když jsem si nebyl jistý, zda je tedy vůbec doma,
nabídku ubytování s varováním z nevytopené místnosti jsem potvrdil. (Fakticky
jsem spolumajitelem domu, takže v tomto ohledu by to neměl být problém, a
doufal jsem, že i táta využití pokoje pro jednu noc, pokud to nezaspí, pochopí,
když tam občas přespávají naši známí apod. -)) Jaká to zvláštní shoda
náhod! -) Kdybych o ubytování trekkies u
nás předtím vůbec nepřemýšlel, pak bych asi teď místo pohotově nenabízel.
V takové „jiné časové linii“ by ale taky třeba Telemachus
nemusel nikam jezdit…
Takto jsem jím
uvolněného místa využil k dalšímu snímku. -)
Po chvíli jsme
tedy po postupném zaplacení (lagga skutečně finančně zajišťovala
Vyslance, jak bylo avizováno na SN -) ) asi nečekaně brzy
vyrazili pryč. Původně to přitom vypadalo, že snad ještě půjdeme i do oné čajovny, kde
měli otevřeno snad do 22. hodiny. Překvapivě tak nemělo ani dojít na nějaké extrémně noční
spoje. Kareemma si nechala ještě u omiho v autě tašku, takže jsme nejprve zamířili
k libereckému divadlu, a nemuseli se tak hned loučit, resp. jsme
k tomu měli více prostoru, včetně časového. Někteří přespolní předstírali
údiv, že zde existuje taková divadelní budova. Omi
využil kamenný sloupek u schodiště jako podstavec, a jal se předvádět
sochu Zephrama Cochrana
s rukou sahající po budoucnosti (jak je líčen Geordim
v osmém ST filmu První kontakt). Vida, i Zephram
tedy nakonec nečekaně dorazil. -)) Konečně se mi telefonicky ozvala
i sestřenice, ujistila mě, že zapnula topení a zeptala se na další
podrobnosti, počet lidí atd.
Potom nastal pravý čas
loučení, u některých i vřelého objímaní, kterého jsem se ale se svou typickou
zdrženlivostí neúčastnil. -) Došlo ale i na podávání rukou. Musím se alespoň
zde omluvit Hypo, že jsem jí potřásl pravicí
v rukavici, kterou jsem až pak pro ostatní stáhl. -) Omi
tuším zatím zalezl do vozu, pak ho následovali Hypo a
Margh, Saliven a little. Předtím jsme také chvíli hledali Kareemmu, Hypo jí pak přivolala telefonicky.
Využila totiž čas k obhlídce kolem divadla. Po odjezdu černé limuzíny jsme
se loučili i s laggou, Vyslancem a Jacobem, kteří měli zamířit trochu jiným směrem, prý hned
blízko od radnice doleva, do Jacobova království.
Poradil jsem se s nimi ještě o cestě, byť jsem už podle mapy
tušil správný
směr, a další bloudění snad nepřipadalo v úvahu. -)
Cesta k noclehu – jablonecký výsadek
Kareemma a m0rt teď byli „svěřeni
do mé péče“. -) Vyrazili k radnici a z náměstí hlavní nákupní
Pražskou ulicí. Kareemma tehdy poznamenala něco
o tom, zda máme také někdy pocit, že bychom prostě nechtěli existovat,
zřejmě na daném místě obtěžovat atd. Myslím, že to by byla velká škoda. Podobné situaci se nikdo nevyhne,
navíc se přeci hned dotyčný pomáhající nemusí cítit jakkoli obtěžován, já tedy byl naopak spíše poctěn. -)
Byl jsem rád, že mohu pomoci a mít tak navíc, jak poznamenal ještě před rozloučením
Vyslanec, nečekaně StarNET přímo doma. -)
Později se Kareemma, která prý vydržela bez cigarety celý „výsadek“,
začala porozhlížet po okolních obchodech. Liberec ovšem přeci jen není Praha, a ani tam by asi v každém obchodě, kde se v sobotu po deváté hodině
večerní svítí, neměli otevřeno. -) Podobně to dopadlo i u obchodního domu Tesco, o kterém jsem předem věděl, že bude otevřen do osmi,
ale nakonec jej ani nenavštívil. Nenenašel se ani nikdo kolemjdoucí, ale když už jsme šli cílovou Fügnerovou
ulicí ke stanici tramvaje, narazili jsme na otevřenou trafiku. Krajské město přeci jen mile překvapilo.-)
Zmínil jsem, že
pokud nepůjde koupit lístky na tramvaj, pak budeme muset použít automat ve
voze. M0rt ale opáčil, že to si Telemachus myslně
myslel taky, když jeli od Ještědu. Když jsem ale začal vysvětlovat, že tohle je
tramvaj do Jablonce, m0rta to zřejmě trochu zaskočilo, a v hlase neskrýval
mírné překvapení. ;) Ačkoli s Telemachem by jeli
podobně, zjevně čekal, že jsem z Liberce, a cíl je blíže. Bohužel
jsem se až na místě, kam jsme dorazili asi ve 21:45, podíval na přehled jízd
tramvaje, abych zjistil, že jedna odjela ve 21:40 a další č. 11 do Jablonce pojede
až za půl hodiny ve 22:20. Další možností bylo zvolit ve 22:03 vlak. Na nádraží
by to ale byl ještě kus cesty, a při mých ne zcela dobrých orientačních
schopnostech, které se před lety při školní akci právě na libereckém nádraží
docela neblaze projevily, byť později už jsem se dokázal zorientovat lépe, jsem
po chvíli úvah sázel spíše na jistotu elektrické úzkokolejné dráhy propojující
liberecko-jabloneckou aglomeraci. Museli jsme tedy chvíli počkat.
Kareemma si zatím
odskočila pro pití do nedaleké restaurace, my jsme jí zatím u kruhového
shuku laviček hlídali tašku. M0rt prozradil důvod své nedočkavosti na místo
spočinutí. Cestou na Ještěd v dešti mu pěkně promokly boty, ve kterých teď
mrzl (pršelo „nám“ i v Chrastavě, ale deštník jsem si nevzal,
naštěstí mě v Liberci zastihlo už jen mokro na silnicích). Najednou už ale
bylo po 22. hodině, a Karča se stále nevracela. Šli jsme jí tedy naproti. Našel jsem
jediný dostupný vchod do zařízení, ale uvnitř mezi poněkud hrubší společností
u baru a hracích automatů jsem ji nezaznamenal. Z venku byla ale
vidět za okny na druhé straně zdi ještě jiná, poklidnější restaurace. Vchod do
ní nám ale zůstal utajen. Vrátili jsme se tedy zpět, aby, jak m0rt správně
upozornil, nás viděla, bude-li se vracet. Dostlal jsem trochu strach a ptal se
m0rta, zda mi do čajovny telefonovali z čísla Hypo,
která měla mobil na Kareemmu, když jí volala
u divadla. M0rt ale říkal, že mně telefonoval Saliven,
nicméně již začal věc řešit svým „komunikátorem“. Než však dokončil hovor, od
restaurace se již blížila postava, ve které i můj chabý zrak později rozeznal Kareemmu. Její úsměv nás uklidnil, byla očividně
v pořádku, nadšená z nějakého skořicového nápoje.
Poté jsem se začal
poohlížet po místě nákupu jízdenek. Bystrý m0rt postřehl, že okénko
v moderním zastávkovém terminálu je otevřeno. Zlevněnou noční jízdenkou
byl běžný lístek MHD za pouhých deset korun. Tramvají do Liberce moc nejezdím, jen
jednou za několik let, ale naštěstí jsem si ještě po jedné loňské jízdě za
účelem nákupu mapy z katastrálního úřadu na předmět tvorby územního plánu
ještě pamatoval, odkud přesně odjíždí.
Za chvíli se už
blížil osamocený vůz, nasedali jsme, a obsadili v zadní části po
levé straně za sebou tři sedadla. Tramvaj, jak jsem avizoval, ačkoli stojí na
užších kolejích, ke kterým ostatně i v samotném Liberci (v rámci jeho
vnitřní MHD) až v devadesátých letech přistavěli i širší, je jinak
velice podobná těm opraveným pražským staršího typu (zaoblených tvarů, osobně
ho nazývám trochu hvězdolodně
„stará-refit“ -)). Když jsem ale říkal, že se asi ani
hlas oznamující stanice neliší od pražského, pozorná Kareemma
mě opravila, že už nikoli, protože v Praze prý došlo k přemluvení,
které jsem, ačkoli stále jezdím alespoň jednou týdně také pražskou tramvají, snad nepostřehl, na rozdíl od změn v metru, kde se ale také
pohybuji denně. Hosté tak nebyli ochuzeni ani o onu tramvaj jedoucí lesem, na
kterou je hrdě lákal už Telemachus na SN.;)
Za chvíli se rozproudila debata o ST, Kareemma
ukázala anglický originál knihy, kterou překládá (Teorie strun), a jež by
podle ní sama ospravedlnila existenci celého jinak často kritizovaného Voyageru. M0rt polemizoval, já zopakoval své představy o
jiném filmovém, konci seriálu, docela jsme se shodli na chybách Dohry (Endgame) apod., i když mně jinak VOY nikdy až tak nevadil.
Pak jsme se bavili i o tom, jaké jsme navštívili cony.
Ukázalo se, že ani m0rt není takový nováček, a vlastně byl na více akcích
než já, včetně FF. Kareemma pak
byla dokonce snad na dvou FF i dvou FFS (Festival fantazie
speciál). Říkala, jak je vděčná Vyslancovi, který ji uvedl mezi lidi. Při
podobných hovorech jsem vždy na rozpacích, zda, i když tady už třeba z SN
znám či tuším další souvislosti, se mám vyptávat dále, abych aktivně poznával
druhé, nepůsobil netečně, nebo raději ne, abych třeba nepřivolával nepříjemné
vzpomínky. Raději jsem zvolil druhou, pasivnější variantu, která je ostatně pro
mé chování mezi lidmi dosti typická. Ačkoli jsem spíše uzavřený a nevýřečný,
nakonec o sobě řeknu možná více než ostatní, když také nechci působit jako
nějaký zvědavec, stydím se zeptat i bezprostředně na to samé, na co se mě ptali
druzí. I tak mám ale z podobných rozhovorů, kontaktů s lidmi, nakonec
velice příjemné pocity.
Jak se blížil
Jablonec, přestal jsem se ale do hovorů více zapojovat vůbec, a spíše jen poslouchal.
Bolest hlavy a divný pocit u žaludku začaly naznačovat, že zvracení, na které
také přišla řeč v restauraci, by nemuselo být dnes pouhou teorií (a to
jsem si ještě v Plzeňce v duchu říkal, že
to dnes nehrozí). ;-)( Únava spolu s prázdným
žaludkem a určitými zárodky kinetózy, které u mě přetrvávají, se začaly
ozývat. Uvědomil jsem si, že v Praze v tramvaji i MHD obecně
většinou raději stojím, a nezvyk sedět asi účinky zesílil. Snažil jsem se
pozorovat oknem vnější potemnělou krajinu, narovnat se a trochu zaklonit hlavu.
Naštěstí již se blížila konečná stanice. Uvažoval jsem, že bychom mohli
vystoupit už na Liberecké, odkud je to k nám domů stejně daleko, možná
blíže, ale nakonec jsem nezasahoval, a nechal nás dojet až na konečnou.
Jablonec nad Nisou, doma s SN -)
Nevolnost
naštěstí nesílila, a po opuštění vozu před 22:50 a dosednutí nohama na pevnou
zem i pomalu vyprchala (ta tramvaj jede skutečně méně než půl hodiny, a já vždy
myslel, že tři čtvrtě, dříve tomu snad tak bylo, protože vzpomínám, že někteří spořivci nastupovali nebo vystupovali mimo konečné zastávky, aby ušetřili třicetiminutovou jízdenkou -)). Mohli jsme se kolem divadla a pošty,
nad kterou jsme viděli školu, mezi jejíž absolventy patří i Telemachus nebo Spock18, vydat k nám domů.-) Oba dva „starneťáci“,
jakkoli nevěděli, kam jdou, postupovali vedle mě docela rychle, a za
chvíli jsem je mohl uklidnit, že už jsme v cílové ulici, a pár momentů
poté i ukázat na branku po pravé straně mezi hromádkami odházeného sněhu,
a zarazit tak jejich postup. -) Nikde se nesvítilo, byl jsem rád, že táta
nebdí starostmi, kde jsem.
Hned jsem
v přízemí otevřel dveře pokoje a ukázal Kareemmě
a m0rtovi místo jejich noclehu. Radiátor topení vedoucího od sestřenice bohužel
moc teplý nebyl, a přinést starý elektrický přímotop s nebezpečně se
zahřívající zástrčkou, která nedávno při pobytu jiné sestřenice málem
prohořela, se mi nechtělo moc riskovat, nicméně nocležníci se tvářili
i s „pokojovou“ teplotou kolem 10°C (podle teploměrů u okna a vedle
postele) relativně spokojeně. Co jim zbývalo. -) Říkali, že, pokud by překáželi,
mohou vypadnout klidně i v sedm hodin ráno, nicméně já jsem
rozhodně neměl v úmyslu je vyhazovat. ;)
Kareemma poté požádala o
přístup k vodě kvůli kontaktním čočkám. Bohužel, jak se ukázalo, voda
v umyvadle v místnosti byla vypnutá kvůli možnosti zamrznutí dole
v garáži. Řešení tohoto problému jsem nakonec vzdal, když jsem stejně
nabídl možnost umytí u nás nahoře v koupelně. Ostatně tady by se beztak
dočkali jen studené vody. Zprvu jsem chtěl domluvit možnost přístupu do bližší
koupelny k sestřenici (aniž bych si uvědomil poškození po prasklém
potrubí), ale po jejím prozvánění a ťukání na dveře se neozývala, bylo zamčeno.
Nakonec se tedy šli nahoru umýt k nám do koupelny. Doufám, že je poněkud „zašlé“
prostředí (po smrti maminky již téměř deset let de facto staromládenecké
domácnosti) moc nevyděsilo, nebo dokonce nezhnusilo.-)( Umyvadlo asi občas míváme
čistší i na studentské koleji, kde se občas patřičně ozve uklízečka.;)( Jasně, návštěvu jsme nečekali, ale to není moc pádná omluva...
Mezitím jsem si
bral v ložnici bačkory, ale táta spal dál. M0rt i Kareemma
měli ponožky i boty z Ještědu promočené, M0rt úplně, a když
viděl, že ani topení nahoře nemáme moc teplé, poprosil alespoň o jejich
naplnění novinami. Po marném hledání novin po bytě jsem zašel opět do ložnice,
kde se tentokrát táta vzbudil. Když se dozvěděl o nečekaných nocležnících, tak
byl trochu překvapený, ale brzy to vzal s humorem a dokonce navrhl,
že by měli ráno dostat čaj a něco k zakousnutí. M0rtovy boty jsem tedy
vystlal novinovým papírem, ale pak ještě stejně pořádně zapnul topení u nás
v bytě. Pak jsem poprvé spatřil Kareemmu
v brýlích, a musím uznat, že jí to i tak sluší, jak už zaznělo na SN. -) Ani když šli hosté po
schodech dolů, kupodivu se nijak neozval pes sestřenice, fenka amerického stafordšírského teriéra Peggy,
což mě utvrdilo v názoru, že sestřenice asi není doma.
Dole,
v pokoji s výbavou, kterou dostal můj otec jako věno od rodičů před padesáti lety, ale později po svatbě o deset let později si pořídil stejně nábytek
jiný, se m0rt seznamoval s dosti pružící měkkou postelí s kovovými
péry. Chvíli zkoušel i ležet na přilehlé pohovce, ale tam mu zase
přesahovaly nohy. Nakonec ji tak obsadila Kareemma se
svým spacákem. M0rt bohužel téměř všechno vybavení zapomněl, a tak se
zabalil jenom do peřiny, zatímco kolegyni přikryl ještě druhou. Nakonec jsem si
„spáče“ i vyfotil, a později po dalším informování táty ještě dolů přinesl minerálku,
i když už bylo zhasnuto a chystali se usnout. Ještě jsme prohodili pár slov,
ale zase jsem je nechtěl zdržovat od spánku, byť předtím jsem ještě neodolal
předvedení jen několik desítek let starého elektronkového rozhlasového
přijímače. Chudáci museli mít v té zimě a celkově staře působícím prostředí tak trochu pocit návratu
do minulosti, no, z ST by mohli být zvyklí i na to.-)
U nás v bytě jsem poté zapnul počítač, a zjistil
podle ICQ, že sestřenice je přeci jen ještě doma, resp. nespí. Nakonec
jsem ji kontaktoval, a pak jsme ještě při venčení na zahradě povídali o dnešních
zážitcích. Divili jsme se, že se fenka „bojového plemene“, jindy obranářka,
neozvala. Sestřenice prý měla jinak mobil v batohu, a proto reagovala na
SMS zapnutím topení až později. Zprávu, kde jsem použil úspornou větu „Hostitel
musel odjet“, prý původně chápala jako nějakou šifru. -)
Nahoře jsem pak
něco o průběhu a závěru akce vylíčil na SN, i za účelem zjištění informací
o Telemachovi a jeho případného uklidnění
alespoň v této záležitosti, našlapujíc tiše, aby dole mohli usnout
(sestřenice jinak dole prý, když jsem doma a chodím, cítí nárazy jako při demolici
-)). Šel jsem tak nakonec spát až asi dvě hodiny po SN dvojici dole, kolem druhé
hodiny ranní, a raději si nastavil budík na sedmou, kdyby náhodou své
„vypadnutí“, které nebylo nutné, chtěli vážně realizovat, třeba z důvodu spěchu
do Prahy. Předtím jsme si ale vyměnili i čísla na mobil, aby se mohli případně
ozvat. Překvapilo mě, že Kareemma má k mobilům (přesněji
mobilu) podobný přístup jako já – dosud používá svůj první a poslední. Ji zase
povzbudilo, že ten můj je ještě o rok starší, z léta 2000. -) Tuto noc
zůstal výjimečně zapnutý, ačkoli mám nastaveno, aby se jinak o půlnoci
z úsporných a klidových důvodů automaticky vypínal. -)
Ráno se nicméně
zdálo, že je za zavřenými dveřmi pokoje klid, a tak jsem pouze nachystal
bačkory, které ani nepoužili, a šel ještě spát, byť kolem půl deváté jsem již
vstal, a monitoroval i dění na zatím z pochopitelných důvodů dosti
nečinné elektronické verzi StarNETu. -) Až před
desátou se táta, jako vždy trochu nervózní, před cestou do kostela rozhodl, že hosty
prostě vzbudí, a tak nakonec po mém váhání hlasitě zaklepal na dveře, a já jsem
tedy vstoupil dovnitř, a ptal se, jak se vyspali. Kareemma
byla již očividně vzhůru, m0rt se také hýbal, i když působil ještě jakoby
dojmem polospánku. -) Teploměr ukazoval, že teplota se „vyšplhala“ již na 14
°C. Pozval jsem je nahoru na čaj, a koblihy,
které jsem již dříve přenesl v košíku do pokoje. Zároveň jsem už
představil i možnosti odjezdu z Jablonce do Prahy. Nejbližší „startovní
okna“ ale byla jen v 11:15 tzv. „courákem“ přes menší města a vesnice,
nebo až ve dvě hodiny odpoledne přímým spojem.
Asi po deseti minutách přišla nahoru jen Kareemma, m0rt prý ještě spal. Mohla si tedy na rozdíl od
něj prohlédnout náš „africký pokoj“ se zejména africkými památkami
z tátových obchodních cest a pobytů. Přitom jsem si mj. prohlížel StarNET, a přečetl jí čerstvý příspěvek jejího brášky, snad
nejmladšího přispěvatele na SN. Z toho jakoby vyplývalo, že Kareemma kvůli Vyslancovu tajení ani nevěděla, kde bude
přespávat, když se plánoval nocleh u Telemacha. Jenže
i mnou výše odkazované příspěvky ukazují, že ve skutečnosti šlo zjevně jen o
pokus o trochu škádlivý žert, ale kdo ví, možná i z Vyslancovy strany... Jenže pak se Telemachovým odchodem nečekaně vyplnil.
M0rt dále spal, i
přesto, jak se mu večer měkká pérovací matrace nezdála, a bylo jasné, že
asi pojedou raději přes Liberec, což se jevilo i jako cenově výhodnější při
omezených prostředcích s sebou.
Kareemma pak projevila
přání projít se zatím po Jablonci, případně s mým doprovodem. Než jsme
odešli, donesl jsem zbytek koblih a čaj, který již pomalu stydl, m0rtovi, to ho
snad trochu probralo. Že by měl přeci jen něco společného s upírem
z jeho ikonky na SN? -) Nejprve jsme s Kareemmou
odešli na Horní náměstí, ale pak chtěla vidět Ještěd, ze kterého prý
v sobotu spatřili v mlze jen světla, ačkoli byli i uvnitř
v restauraci. -) Poroto jsme se otočili, a šli po ulici 28. října ke
křižovatce s Rýnovickou u základní školy, kterou
jsem navštěvoval, odkud znám asi nejlepší dostupný pohled na Ještěd. Bohužel
ale již před křižovatkou bylo jasné, že je dosud v mlze, takže je vidět
jen spodní (na výšku ani ne poloviční) část celého masivu s bílými
sněhovými plochami mezi tmavými stromy. Pak jsme téměř dokončili startrekovské „malé kolečko“, ale protože jsem po dotazu usoudil,
že zbývá dost času, prošli jsme se ještě znovu k divadlu, a pak kolem
radnice k centrální Jablonecké Lidické ulici, až k Dolnímu náměstí a
dále. Kareemmě jsem pak ukázal na kopci před námi
i jablonecký, na rozdíl od toho pražského zděný, Petřín a upozornil jsem
na Telemachovu fotku na SN z onoho místa a to, že možná
bydlí někde tamtím směrem. -)
Severní svah ještě zářil bělobou sněhu, který jinde zbyl již jen ve
větších odházených haldách (ty vesměs odtály následující týden, a z bohaté
listopadové „nadílky“ nezbylo téměř nic), ačkoli zimu teď zatím připomínal i mráz a náledí.
Pak jsme se ale již vrátili známou cestou zpět k radnici, jen z dálky
jsem ukázal na jedinečné Muzeum skla a bižuterie, a dále na Horní náměstí, byť
by toho bylo v Jablonci nad Nisou možno ukázat ještě mnohem více – poblíž
třeba Eurocentrum, Podhorskou ulici, ve větší
vzdálenosti přehradu atd. To už bychom ale pomalu mohli realizovat zrušenou
nedělní túru, byť ti, co nocovali s Hypo a Marghem, se nějaké dočkali.
Kareemma prý Jablonec
k mému překvapení několikrát navštívila se školami v přírodě. To jsem
nečekal. Ve škole, snad ještě na prvním stupni ZŠ, nám sice říkávali, jak je
v Jablonci kvalitní životní prostředí, a že k nám jezdí školy
v přírodě, ale tyto informace jsem považoval spíše za již dávno zašlé
vedlejší atributy minulého režimu, které se z finančních důvodů
i toho, že prostředí zas až tak atraktivní není, už nerealizují, o kterých
se učí jen ze setrvačnosti a možná tak trochu městského patriotismu. Jak
vidno, ve skutečnosti školy do Jablonce jezdí dál, přinejmenším relativně nedávno
tomu tak bylo. Jako místní jsem ovšem logicky školu v přírodě nezažil, nepočítám-li lyžařské a jiné sportovní výcviky, exkurze, nebo třeba terénní cvičení na VŠ. ;-)
Po našem návratu
před dvanáctou hodinou m0rt už přeci jenom nejen jevil známky života, ale
nakonec začal i vstávat a Kareemma přislíbila, že se
brzy vypraví, už venku si ověřovala správnou cestu k tramvaji. Mezitím
jsem u nás doma rychle mezi hromadou alb ve skříni vyštrachal školní fotografie
s výletem gymplu na Ještěd, abych jim mohl ukázat slíbený vzhled Ještědu
bez mlhy. Snímky asi z léta 2001 působily trochu provokativně, stejně jako má opakovaná slova, že jsem z Ještědu snad pěšky jen jednou scházel, nikdy nešel nahoru (což možná pravda nebyla - právě v případě gymnaziální exkurze). -) Kolem
dvanácté hodiny se vrátil táta (který předtím působil trochu netrpělivě), ale
po zjištění, že hosté se teprve chystají k odchodu, se jen usmál. M0rtovi
jsem přinesl shora z radiátoru již přeschlé boty. Silně puštěné topení,
byť nastavené v naší nejchladnější místnosti jen na 19 °C oproti
dosavadním sedmnácti vytopilo další místnosti až k 25 °C, až jsem se
v noci budil. ;) Později jsem si říkal, že mohli také přespat třeba u nás
nahoře v teple, ale takto měli zase v zimě více soukromí a možná paradoxně též pohodlí,
byť jsme si mohli třeba ještě společně popovídat. (Alespoň ponožky jsem ale mohl
přidat nahoru k botám, byť radiátor dole snad také trochu běžel.)
Další tramvaj
odjížděla ve 12:17, a tak jsme k ní vyrazili již
známou cestou kolem pošty a divadla. Ačkoli jsem prý nemusel, šel jsem oba „starneťáky“ doprovodit a rozloučit se. V kiosku u
odjezdové stanice se dozvěděli, že musí použít své drobné v automatu
uvnitř. Naštěstí nakonec oba našli deset korun, a já je zachytil ještě pro další
archivní snímek. -)
Poté jsme si rychle potřásli rukama, popřál jsem šťastnou
cestu, a za chvíli již oba „návštěvníci“ vstoupili do bělavého kovového monstra, které se brzy rozjelo.
Zamával jsem a vydal se zpět domů. Teprve teď jsem si uvědomil, že 10 Kč byla
cena za noční linku, zatímco denní bude asi dražší. Nějak to ale zvládli…
Škoda, kdyby odjeli až následujícím spojem, mohli vyrazit v čase startrekovských 47 minut po dvanácté. -)
Až večer, když
jsem byl poté, co jsem navštívil babičku, u Sopocka18 (mimochodem jsem mu
vyprávěl i nedávné zážitky), jsem si říkal, že bych si měl ověřit, zda vůbec
v pořádku dorazili. Bratranec mi ale pouštěl nějaký film, a neměl se
k jeho přerušování. Tak jsem asi zbytečně „plašil“ s SMS, beztak
pozdě. Nicméně nakonec došlo na přihlášení k SN a zjištění, že jsou snad
v pořádku, když mohou psát, a to dokonce i k mému potěšení nikoli zděšeně-). Relativně pozitivní zpráva přišla i od Telemacha.
Na SN nám sdělil, že někomu z jeho blízkých se stala dopravní nehoda,
naštěstí ale vyvázl se „silnějším otřesem
mozku a zlomenou nohou“. Ukázalo se tak, že jeho náhlý odchod byl zcela
pochopitelný, a nikoli snad nějaký únikový manévr. Člověk si říká, jak by
reagoval v podobné situaci. Své nejbližší by asi těžko v životní nejistotě
nechal čekat…
Ačkoli jsem se
nezúčastnil hlavní části akce, výstupu na Ještěd, jsem velice rád, že
jsem se mohl opět setkat osobně s lidmi navštěvujícími StarNET,
přeci jen je poznat zase trochu blíže, a díky některým (jmenovitě spícím m0rtovi a průzkumnické Kareemmě) mít na chvíli alespoň
část SN i skutečně doma. -) Kdo ví, zda se to někdy zopakuje, mé nadšení snad dobře vystihuje i rozsah reportáže. Třeba, až
budou příhodnější podmínky, opět se dohodneme na setkání poblíž, a nebudu
se bát doma zmínit účast na akci předem... možná by
mohlo dojít i na opravdový „Jablocon“, ani Yakuzza, který tentokrát
zrovna zavítal do „starneťáky opuštěné“ Prahy, by nezůstal
zkrátka. -)
Některé odkazy k libereckému setkání StarNETu
Fórum Setkávání fanoušků Star Treku
na diskusním serveru StarNET
Telemachův první letošní „vážný návrh“
„Podcast“ portálu Trekkies.cz
ze 48. týdne roku 2007, který zmiňuje setkání